Poradní kruh na Hromnice aneb paradoxy dnešní doby

Říká se, že na Hromnice naši předci zapalovali voskové svíce, Hromničky. Vyháněli zimní duchy a žehnali blížícímu se jaru. Jaru, které ačkoliv nám třeba i stihlo ukázat své první náznaky, je pořád velmi daleko a zahaleno tuhou zimou.

Svíčky také představují naše ideje. Jejich zapálením stvrzujeme své plány na nadcházející rok. Leden už přeci jen uplynul a na začátku února je fajn mít představu o tom, co nás ve zbytku roku čeká, čeho chceme dosáhnout a po jaké cestě chceme jít.

Aniž bychom si vlastně byli vědomi síly tohoto dne, kolem jedné hmotné i obrazné svíce jsme právě na Hromnice s pár přáteli zasedli do poradního kruhu.

Možná to je paradox koronavirového světa, ale témat a živých otázek v kruhu vířilo bezpočet. Vždyť život v lockdownu musí být skromný na zážitky, monotónní a bezbarvý, že ano? Není to dáno. Pouze my si vytváříme vlastní realitu a volíme způsob, jakým své dny budeme žít.

V nás všech zúčastněných rezonoval pocit vděčnosti. Vděčnosti za setkání a lidskou blízkost, ale taky vděčnosti za úskalí, která spolu všichni prožíváme a která nám ukazují, co je pro nás životně důležité a bez čeho se naopak obejdeme. Jedno je jisté; spřízněné duše a lidský kontakt bezesporu patří do první skupiny.

Proto jsme se shodli, že je nutné držet prostor. Držet jej nejen pro nás, ale i pro ty, kteří teprve přijdou, i kvůli těm, kteří ho drželi pro nás. Abychom toho byli schopni, je třeba věci zjednodušovat a hledat cesty k udržitelnosti. Udržitelnosti lidských vztahů ale také vztahu k přírodě.

To vede k dalšímu paradoxu současnosti. Je důležité vědět, kdy bychom měli ubrat z plynu a netlačit za každou cenu. Vědět, kdy je prospěšné žít v přirozenosti. Zároveň je ale zcela zásadní vědět, kdy musíme hrát s vervou. Protože někdy je třeba vyložit všechny karty na stůl. Budeme-li čekat v pozadí na naši šanci, taky se jí nikdy nemusíme dočkat. Dělejme proto věci, ve kterých vidíme smysl a žijme tak, abychom se před sebou nemuseli stydět.

Ještě donedávna jsme měli zdánlivě všechno, teď nemáme zdánlivě nic. Proto jsme si znovu zopakovali, že pouze my si vytváříme vlastní realitu. A svou energií některé lidi přitahujeme, jiné naopak odpuzujeme.

I za to jsme v kruhu byli vděčni.

Jan